Mlžná hra na asturijském Galibieru. Jak López útočil a „Sněhulák“ odolal - iDNES.cz

A tak Vuelta naservírovala v pondělí poprvé v historii La Cubillu.

Ve městě Campomanes zahnout doprava a pak nahoru, pořád nahoru, až do kraje podivuhodných skal a hlubokých strží, k náhorním plošinkám, kde se široko daleko pasou krávy i koně, k polorozbořeným starým ovčáckým domům. Úzká silnice je hrbolatá, místy politá novým asfaltem, a jako by neměla skončit, 18 kilometrů stoupá výš a výš.

Výhledy do dáli jsou dechberoucí. Tedy než padne mlha.

Asturijský Galibier, dostala tato hora přezdívku.

Na vrcholu, v 1690 metrech u improvizovaného pódia a u oslíků, kteří si právě pochutnávají na uschlé trávě, čeká cíl. Takřka přesně na hranici oddělující dvě historická království, Asturii a León.

Ovšem než sem jezdci dorazí, čeká je ještě pořádná šichta.

Na trati zatím sedm mužů ve žlutočerném „brnění“ obklopuje na špici pelotonu cyklistu v červeném dresu. Primož Roglič a jeho kohorta, dirigující peloton. Jak se ty časy mění. „Jste nový tým Sky?“ dostane Slovinec později otázku. Vždyť právě parta Sky tolikrát takovým stylem ovládala peloton.

„Chceme jím být,“ odpoví Roglič. „A rádi bychom toho vyhráli tolik jako oni.“

Letošní Vuelta je prvním krokem.

Jedničková stoupání na Puerto de La Lorenzo a Alto de la Cobertoria předcházejí výšlapu na La Cubillu. Na osmikilometrové a osmiprocentní Cobertorii je pohltí mlha, drápají se vzhůru mezi „sněhovými“ tyčemi zapíchnutými u kraje silnice a už nachystanými na zimu.

Fernando Escartin, technický ředitel závodu, tu měl v roce 1999 při sjezdu těžký pád. A v roce 2006 na vrcholu dokonce končila etapa Vuelty. Tehdy ji získal Alexander Vinokurov před Alejandrem Valverdem.

O třináct let později Valverde stále šlape v pelotonu, v duhovém dresu mistra světa a coby druhý muž celkové klasifikace. Vinokurov naopak usedá ve funkci vrchního šéfa do automobilů Astany a sleduje počínání svého týmu.

Tentokrát může být spokojen. Jezdci Astany hrají v hlavních rolích hned na dvou scénách.

Scéna první: dvacetičlenný únik dne.

Pravda, přesilovku v něm hraje tým Deceuninck Quick-Step. „Chtěli jsme mít jednoho muže v úniku a nakonec se tam dostali hned čtyři,“ přiznává překvapení i sportovní ředitel belgické stáje Rik van Slycke. Postupně připravují pozici pro boj o etapu pro mladého Jamese Knoxe.

Ale Knox ji nezíská.

Astana tu má totiž ještě mocnější palebnou sílu, dva matadory Luise Leona Sáncheze a Jakoba Fuglsanga.

„Už ráno jsme si řekli, že chceme mít vepředu mne a Luise a zkusit jet o etapu,“ poví Fuglsang. „V neděli jsem to nezvládl, neměl jsem na to v úniku nohy, tak jsem potom raději pomohl Miguelovi (Lópezovi). I dnes připadaly do úvahy obě možnosti: když nepůjde vyhrát, budeme k ruce Miguelovi.“

Už jsou na La Cubille, už se nacházejí v její polovině. První „výstřel“ na vítězství obstará Sánchez. Fuglsang vyčkává. Čtyři kilometry před cílem přichází čas jeho útoku.

Nechá sice k sobě přiblížit Tao Geoghegana Harta z Ineosu, jenže vzápětí jako zkušený hráč cyklistického pokeru přidá na plynu a mladému Britovi zase ujede.

Na vrcholu se Fuglsang vynoří z mlhy a slaví. Je mu 34 let, letos měl životní sezonu, vyhrál Lutych-Bastogne-Lutych i závod Dauphiné, v kariéře už posbíral 22 profesionálních vítězství. Až se tomu nechce věřit, že teprve tady a teď slaví své první etapové prvenství na podniku Grand Tour.

Jakob Fuglsang slaví triumf v šestnácté etapě Vuelty.

POPRVÉ! Jakob Fuglsang slaví u vlajky s asturisjkým křížem triumf v šestnácté etapě Vuelty.

Tak zdrcený byl, když po pádu v etapě kolem Nimes musel v červenci opustit Tour, kde bojoval v Top 10.

„Po velkém zklamání na Tour jsem se chtěl vrátit na Vueltě, pomoci týmu a vyhrát svoji první grandtourovou etapu,“ vykládá. „A mám ji. Jsem superšťastný.“

Ale vraťme se na trať, na scénu číslo 2 a z pohledu bitvy o „la roja“ zároveň scénu nejdůležitější.

Skupina favoritů celkové klasifikace. V půli cílového stoupání byla zatím pohromadě, pokud pomineme defekt Wilka Keldermana. Ale tento stav už nepotrvá dlouho.

Přichází kaskáda útoků v bleděmodrém, Made in Astana.

Útok první, jezdci Astany osm kilometrů před cílem navyšují tempo. Oběť: Nairo Quintana.

Útok druhý, tentokrát osobně v podání Miguela Ángela Lópeze. Skupina zeštíhlí, ale Primož Roglič, Tadej Pogačar, Alejandro Valverde, Rafal Majka i další jsou stále s ním.

A útok třetí, opět López dva kilometry před cílem. Oběť: Alejandro Valverde.

Pogačar se hned hrne za svým sokem v boji o 3. místo i o bílý dres. Roglič má na chvíli trable. „I Primož dnes ukázal menší slabost,“ řekne po etapě Valverde.

Skutečně? Slovinec se ohlédne po Valverdem. Nemůžeš? Nezacelíš tu díru? „López byl dnes velmi silný,“ ocení později Roglič. „Viděl jsem, že Valverde má problémy. Vytvořila se tam mezera za Lópezem a Pogačarem. Šel jsem tedy po nich sám.“

Pospolu dorazí až do cíle.

Dvacetiletý Pogačar, kterého chtěl López uštvat nejvíc ze všech, se jako klíště drží zadního kola lídra Astany.

“Dal jsem do toho všechno, věděl jsem, že se Lópeze nesmím pustit,“ poví mladý lídr týmu Emirates. „Díky tomu budu Sněhulákem i v další etapě,“ ukáže na svůj ubráněný bílý dres nejlepšího mladíka a zasměje se.

López se opodál svěřuje: „Cítil jsem se lépe než včera, to mi dodává odvahu. Zkusil jsem na Pogačara útočit, ale nefungovalo to. Musím to zkoušet na cestě do Madridu znovu a znovu.“

Skutečně nefungovalo? Jak se to vezme. Oba stáhli ztrátu na průběžně druhého Valverdeho, jenž dorazil až 23 sekund po nich, mocně tažen do cíle parťáky Markem Solerem a pak i Imanolem Ervitim.

Quintana přijíždí ještě o dvě minuty později, naprosto vyždímaný, a v celkovém pořadí sestupuje až pod Rafala Majku. „Lídři Movistaru platí daň za kombinaci Tour - Vuelta,“ usoudí López.

Valverde se nicméně nadále snaží sám sebe i celý tým udržet na pozitivní notě. „Nebyl to můj nejlepší den, ale ani nejhorší,“ bilancuje. „V neděli na Acebu jsme pro změnu Pogačarovi a Lópezovi ujeli, dnes jsem na ně ztratil, přelévá se to. Stále bude spousta příležitostí vyhrát i spousta příležitostí prohrát tuto Vueltu. Ještě to není pryč.“

Není, nicméně Rogličův náskok narostl na 2:48 minuty.

Na vrcholu fouká vítr, mlha je vlezlá, tolik cyklistů prokřehlých. Navlékají na sebe bundy, šály, čepice. Roglič si protáhne bolavá záda, kráčí na pódium a čepici pak nesundá ani na tiskové konferenci. V obličeji má opět strnulý výraz.

„Znovu jste se přiblížil k titulu. Dokážete se taky radovat?“ ptá se jej španělský reportér.

„Ale ano, uvnitř,“ odvětí. „Jsem vždycky trochu unavený, když s vámi mluvím. Ale uvnitř jsem opravdu šťastný. Vyvíjí se pro nás všechno moc dobře. Můžeme tu dokázat nádherné věci.“

Loni předvedl výborný třetí týden Tour, v němž ovládl i královskou pyrenejskou etapu.

Letos se naopak třetím týdnem Gira protrápil, i když nakonec vybojoval třetí místo.

Jaké to bude nyní?

„Vzpomínky na to, jak jsem jel loni třetí týden Tour, mi dodávají sebevědomí,“ povídá. „Těším se na třetí týden Vuelty.“

Mlha je čím dál hustší, až zcela pozře La Cubillu. Improvizované parkoviště je celé rozorané a organizátoři křikem povzbuzují ty, jejichž auta na strmém hliněném výjezdu podkluzují. Týmové automobily odvážejí jezdce pod kopec k autobusům.

Nejvíce se zdrží Astana, Fuglsang se zasekl na antidopingové zkoušce.

Opouštíme La Cubillu v hadu odjíždějících vozidel a opouštíme i Asturii. Po dálnici AP-66 projedeme masivní hradbou impozantních hor a podél jezer a skalisek, kde by se klidně mohly natáčet další filmy o Vinnetouovi.

Za horami vjíždíme do Kastilie a Leónu. V deset večer zastavujeme u pumpy a potkáváme autobus Astany, jehož jezdci si odskočili pro nějakou tu sladkost.

Další dlouhý přesun této Vuelty, tentokrát čtyřhodinový, nás vede až do Burgosu.

John Degenkolb z Treku mezitím ve svém autobusu na Instagram píše: „Jsem si zcela jistý, že nejsem jediný na této Vueltě, kdo se opravdu těší na zítřejší den volna. Byl to zatím pekelný závod.“

Až o půlnoci v Burgosu večeří. Rafal Majka z Bory na Twitter pověsí fotografii znázorňující, v jakém stavu se právě jeho tělo nachází.

Jeden týden zbývá.

Madrid se blíží.

Let's block ads! (Why?)