Rozhovor s Gábinou Koukalovou pro časopis Glanc se v redakci připravoval dlouho - už od podzimu minulého roku, kdy se opatrně začalo šeptat, že by třeba ani na olympiádu nemusela jet. Tehdy se to ještě zdálo neuvěřitelné. Už tehdy měl Glanc informace o jejím boji s bulimií, které dnes vypustila prostřednictvím serveru Idnes.cz a deníku MF DNES. Mluvit o těchto věcech ale tenkrát nechtěla, nechali jsme to na ní. I tak byla upřímnější, než jsme všichni čekali…
A vlastně i jiná, než jsme čekali. Velikost 36?! Takové měla produkční pro Gábinu shánět oblečení na focení. "Není to nějak málo? Na takovou sportovkyni?" ptala se nevěřícně. Ale Gábinin manžel Petr upozorňoval, že ve skutečnosti vypadá jinak než v televizi nebo na fotkách, že je hubená a křehká. A přesně tak na mě působila.
Když jsem přišla do ateliéru, kde probíhalo focení a kde jsme měly i zázemí pro rozhovor, vítala mě se svým typickým ohromujícím úsměvem, jako ho známe z fotek… Když fotograf a asistenka odešli a my osaměly a začaly jsme mluvit o tom, proč nechce jet na olympiádu, úsměv se ztratil a řeč těla - to jak Gábina strnule seděla, jak nerozhodně a tiše mluvila - prozrazovala, že to nebude veselé a bezprostřední povídání. Postupně, jak se rozpovídala a začala se víc a víc dotýkat konkrétních věcí, které do té doby řekla nejspíš jen pár lidem, jako by se jí ulevovalo, i ten posez byl najednou uvolněnější…
A když jsme se přehouply přes ty nejsmutnější a kritické body, a začaly mluvit o umění a plánech do budoucna a o potenciální mateřství a o novém domově, který si s manželem budují, naskočil jí zase úsměv. Nejdřív opatrný, nakonec zase ten ohromující široký. A najednou i uvěřitelný. Strašně jí držím pěsti, aby byla šťastná a mohla konečně dělat to, co ji samotnou baví a naplňuje.
Rozhovor, který před měsícem vzbudil poprask a který si celý můžete přečíst níže, byl hotový na začátku ledna, ale Gábina měla dohodu s biatlonovým svazem, že po dobu olympiády bude mír. A tak redakce tuto dohodu dodržela taky a materiál jsme publikovali až o dva měsíce později.
Sledovala jste olympiádu? Biatlon? A s jakými pocity?
Abych se přiznala, moc jsem toho neviděla. V době olympiády jsem odletěla s kamarádkou na dovolenou, a tak jsem kvůli časovému posunu sledovala prakticky jen výsledky. O to víc jsem všem olympionikům držela palce a radovala se z jejich úspěchů. Bylo mi trochu smutno, že nemůžu také zažívat to napětí, vzrušení a emoce, které k olympiádě patří, ale současně jsem byla ráda, že český biatlon ukázal svoji sílu a že zdaleka nestojí jen na mně a mých výsledcích.
Skoro do poslední chvíle jste napínala fanoušky, jestli na olympiádu pojedete. Kdy jste se sama rozhodla?
Konečné rozhodnutí bylo otázkou pár posledních týdnů loňského roku. Neviděla jsem světlo na konci tunelu, bolest nohou byla obrovská, nešlo to. Tělo mi dávalo najevo, že chce klid. Když jsem přípravě nemohla dávat sto procent, jako zarputilému perfekcionistovi mi to přestávalo dávat smysl.
Kdy vám bolesti lýtek začaly?
Do jara jsem byla pořád zdravá, připadala jsem si nesmrtelná, těšila se na přípravu na olympiádu a byla připravená dát tomu dvě stě procent. Ale pak se to začalo sypat. Na jarním soustředění jsem byla tak strašně unavená, že jsem si nedovedla představit, že to ještě někdy rozchodím. Byly i světlé chvilky, ale spíš se to zhoršovalo. Líp jsem se cítila paradoxně většinou poté, co jsem byla třeba nemocná a týden dva jsem nemohla trénovat. Ale za pár dní se tělo zase začalo opotřebovávat a odmítalo pracovat.
Oplakala jste to?
Byla jsem z toho špatná, ale nejvíc smutná jsem byla z reakcí některých lidí. Odvrátili se ode mě i ti, o kterých jsem si myslela, že jim na mně záleží. Jenže to asi platilo jen, dokud se mi dařilo. Nikomu to nevyčítám, jen mě to strašně mrzí. Je to bolestná zkušenost, hrozně mě to ranilo a mám to v sobě dodnes.
Mluvíte o rozchodu s vaším týmem?
Nejen. I s dalšími lidmi kolem. Jako bych byla nějaká věc, když jsem přestala fungovat, tak mě odložili. Zpátečku dali i lidi, se kterými jsem si myslela, že máme fakt pevné vztahy. Ale i tohle je asi potřeba zažít a něco se z toho naučit.
Platí to i o vašem trenérovi Ondřeji Rybářovi? Mluvili jste spolu od té doby, co jste do novin řekla, že si myslíte, že příčinou bolesti nohou byla částečně i změna stylu jízdy, jak vám ji naordinoval?
Nejdřív musím říct, že Ondrovi vděčím za strašně moc. Mám ho ráda, ať se stalo, co se stalo. Je geniální trenér. Trenérů, kteří dokážou trénovat jednoho člověka, jsou zástupy, ale trenér, který dokáže vytrénovat celou úspěšnou generaci, to je rarita. Média celou tu věc s mým vyjádřením trochu převrátila a to celému příběhu nepomohlo. S Ondrou jsme v minimálním kontaktu.
Jakou podporu jste si představovala?
Pochopení. Podle fyzioterapeutů se totiž mé tělo opravdu nesrovnalo se změnou techniky. Mám od mala problém s achilovkama, po změně stylu se namáhalo tohle mé slabé místo ještě víc. Stala se z toho bolest chronická. Odborníci říkali, že jediným lékem je dát tělu větší pauzu, že se to srovná, když budu trpělivá. Ale týmu a trenérům se nelíbilo, že bych měla mít volno, když je olympijská sezona. Nelíbilo se to ani mně. Zkoušela jsem to dál, jela přes závit. Jenže to bolelo čím dál víc. Nenaplňovala jsem jejich představy, měla jsem tréninkové manko, oni začali být nervózní, já nešťastná, olympiáda se mi vzdalovala, ale nemohla jsem udělat víc, opravdu ne. Najednou jsem měla pocit, že ve mně vidí zrádce. Ale copak za to můžu?! Říkala jsem: „Omlouvám se, ale já s tím nic neudělám. Je to chronické!“
Biatlonistka Gabriela Koukalová (28)
Její matka Gabriela Soukalová je bývalá reprezentantka v běhu na lyžích, držitelka stříbrné medaile ze ZOH 1984 v Sarajevu, otec Karel Soukal je všestranný lyžař a trenér. Má čtyři sourozence (tři z otcova prvního manželství, jednoho z matčina prvního manželství). Její nejstarší bratr je římskokatolický a řeckokatolický kněz. Odmala se věnovala klasickému lyžování, ale v 9. třídě ZŠ přešla k biatlonu. Vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci nad Nisou a následně i tamní vyšší odbornou školu. Věnovala se také hře na klavír a ráda zpívá. V roce 2016 si vzala badmintonistu Petra Koukala.
Co oni na to?
Myslím, že si možná mysleli, že si vymýšlím. Kdyby mi řekli: „Dej si volno, uvidíme pak.“ Ale stavěli to tak, jako bych to dělala naschvál. Ale proč bych po tak excelentní sezoně, jakou byla ta loňská, házela za hlavu olympiádu? Myslím si, že kdyby mi hned ze začátku těch potíží dovolili víc odpočívat, tak bych na olympiádu měla šanci jet a bojovat o medaile. Anebo také ne. Teď po bitvě je každý generál. Samozřejmě si nemyslím, že by mě trápili schválně, mysleli to dobře, ale nebyl to správný přístup. Tři roky už těžko hledám motivaci, ale vždycky jsem to ještě nějak zvládla… Bohužel to eskalovalo po tom, co proběhlo v médiích. Přitom jsem své vyjádření neformulovala tak, že by mi „zničili kariéru“ změnou techniky, říkala jsem jen, že to byla jedna z příčin bolesti. Ale v jádru těm lidem vděčím za mnohé. Nakonec jsem tedy došla k závěru, že to nebudu lámat přes koleno, že život, který mě čeká, je důležitější než ten, který jsem žila doteď. Jednou chci mít rodinu, být v klidu, mít se dobře, a hlavně být zdravá. To je důležitější než olympiáda za každou cenu. Asi si tím nezískám moc příznivců, ale tak to cítím.
Ze začátku jste se tvářila skoro tragicky, ale teď jsem ucítila jasnější tón. Že vy se na to, že budete jednou bez biatlonu, těšíte?
Možná to zní zvláštně, ale vlastně celkem ano. Vnitřně jsem cítila, že se něco musí stát. Tělo mi asi dávalo signály, jakoby chřadlo, opouštěla mě energie. Cítila jsem, že nastává čas, kdy bych neměla chtít pořád uspokojit všechny lidi kolem, ale naopak naslouchat více tomu, co chci já. A díky mým nejbližším, jako například manželovi, manažerovi, ale i trenérům, jsem se naučila říkat ne a brát větší ohled na sebe.
Takže ta bolest měla z velké části psychický původ?
Stoprocentně na tom psychika měla obrovský podíl. Na konci roku mě lýtka někdy začala bolet, jen když jsem na biatlon pomyslela nebo viděla reportáž ze Světového poháru v televizi.
Měla jste úzkosti?
Ano, ale pramenily hlavně ze ztráty opory od lidí kolem. Nikdo kromě manžela a rodiny tady pro mě najednou nebyl.
Z vyjádření ze strany trenéra v novinách jsem ale cítila, jako by za tím bylo spíš nedorozumění…
Možná jo. Vím, že se mnou není jednoduché spolupracovat. Jsem roztržitá, zapomínám, jsem trošku ztřeštěná. Celý život mám taky problémy se někam začlenit. Dlouho jsem si vyčítala, že jsem jiná, chtěla jsem být stejná jako ostatní a někam patřit. Ale v české biatlonové partě se mi to nepodařilo nikdy.
Cítila jste to už od dětství?
Ano. Léta trvalo, než jsem si uvědomila, že není vůbec špatně být jiná. Fascinují mě lidi, kteří mají jiný pohled na svět nebo mají „svůj“ svět. To, co jsem vnímala jako svůj největší nedostatek, je možná velká výhoda. Hodně se o tom píše v mé knize, která vyjde v dubnu. Řadě lidí se asi nebude líbit, ale myslím, že někomu by i mohla pomoci a ukázat mu cestu.
Bagikan Berita Ini
0 Response to "Gabriela Koukalová o depresích: Když jsem přestala fungovat, někteří mě odložili"
Post a Comment