Vítejte v chrámu. Stadion ve Wembley má stále kouzlo - iDNES.cz

Dodnes ten gól mnozí zpochybňují. Vědci se přou a pomocí moderních technologií situaci dokola zkoumají na mizerných zrnitých televizních záběrech.

Byla to trefa, kterou svět neviděl.

Nejslavnější branka celé anglické fotbalové historie. Ve Wembley se v roce 1966 prodlužovalo finále světového šampionátu, domácí hrdina Geoff Hurst se otočil v pokutovém území Němců a vypálil. Od břevna se míč odrazil na čáru. Nebo za ní? Tak kam?

Hráči znejistili, hlavní rozhodčí nevěděl. Jen jediný muž na celém stadionu vypadal přesvědčeně. Ázerbájdžánský asistent Tofik Bachramov mával praporkem nad hlavou a dušoval se, že viděl gól.

A Angličané s láskou vzpomínají. Třeba staré dřevěné břevno, od kterého se Hurstova rána odrazila, najdete ve Wembley i dnes. Konkrétně nad hlavním vstupem po něm pojmenovali kavárnu Crossbar Cafe, což se dá volně přeložit jako Kavárna U břevna.

Takových malebných míst najdete ve Wembley spoustu.

Londýnský fotbalový chrám, na kterém v pátek česká reprezentace vstoupila porážkou 0:5 do kvalifikace o mistrovství Evropy 2020, je kouzelným svědectvím nejen o fotbale.

Co bude Pelého navždy mrzet?

Anglická reprezentace tu odehrála zápas číslo 287! Kdo neviděl, neuvěří. Kdo si nesáhl, může jen litovat. Jako fenomenální fotbalový král Pelé, který se před časem vyznal: „Ani jeden obyčejný přátelák jsem ve Wembley neodehrál. Vím, že mě to bude mrzet do smrti.“

Měl smůlu, že jeho Brazílie na mistrovství světa v šestašedesátém uvázla už v základní skupině.

Nebo o tři roky dřív: přátelský souboj v Londýně, na tribunách nabito a zraněný Pelé jen jako divák. „Přitom Wembley je katedrála. Wembley je srdce fotbalu,“ napadlo ho okamžitě. Coby čestný host tu předával medaile, dokonce i penaltu si kopnul, byť jen v naleštěných polobotkách a obleku.

Někdejšímu soupeři a blízkému příteli Gordonu Banksovi, který před měsícem zemřel, tenkrát v roce 2002 před hrstkou fotografů šoupnul míč rovnou k levé tyči a druhý den po celé Británii lákaly titulky: „Pelé, poslední gól ve starém Wembley.“

Stadion, na němž před třiadvaceti lety parta trenéra Dušana Uhrina v jiném prodlužovaném finále s Německem ztratila naději na evropské zlato, už nestojí.

Staré Wembley zmizelo, ovšem nástupce mu na stejném místě vyrostl více než důstojný. Mnozí sice namítají, že bez ikonických dvou věží, dřívější chlouby, ztratil původní kouzlo, ovšem moderní aréna s dominantním bílým obloukem, největším na světě, je ohromující. Mimořádná. Překrásná.

Jako má brazilská Maracaná status nejslavnějšího stadionu světa, pak Wembley je zase špičkovou značkou starého kontinentu. Vedle Nou Campu, San Sira, Old Trafford, Santiagaa Bernabeua nebo Lužnik.

Ukaž, to je nádhera!

Pokud jste v pátek procházeli kolem, určitě vás míjely tisíce fotbalových turistů s českou trikolorou – případně s rozpitou plechovkou piva v ruce – a fotily se s národním stadionem Anglie.

2007 je rok, kdy byl otevřen nový stadion ve Wembley. 30 miliard korun stála v přepočtu jeho výstavba.

„Ukaž, to je nádhera.“

„Nefoť na výšku. Chci tam mít celé Wembley.“

Kdybyste chtěli vědět, který Čech má s Wembley nejčastější zkušenost, pak se stačí jen trochu zamyslet. Je to Čech Petr Čech.

Devatenácti velkých bitev se tu slavný brankář účastnil, další si prožil z lavičky. Do královské lóže si po 107 schůdcích vystoupal pro deset trofejí. „Už když vyjdete tunelem na trávník a spatříte ten kotel, připadáte si jako uprostřed obrovského kráteru.

Wembley má kouzlo a navzdory tomu, že je postavené z gruntu nové, pořád si zachovává svou zvláštní atmosféru, ze které na vás dýchá historie. Pro mě je to nejlepší stadion, na kterém jsem chytal. Už jenom tím, že prakticky vždycky se tu koná zápas, ve kterém bojujete o trofej,“ líčil Čech. Výjimkou bývají snad jen semifinálová klání v Anglickém poháru...

Tři lvíčci

Uvnitř arény je všechno nazdobené do posledního detailu. Tři modří lvíčci z anglického fotbalového erbu jsou všude, kam se podíváte. Na zdech visí nesmrtelné ikony Moore, Banks, Hurst, bratři Charltonové, Shilton, Lineker, Rooney a mnozí další. K tomu historické fotografie těch nejslavnějších momentů.

A nejen fotbalových. Možná vás to překvapí, ale zaplněné Wembley sledovalo také bitvy amerického fotbalu, ragbyové zápasy, boxerské galavečery a v minulosti třeba i plochodrážní soutěže, nebo dokonce wrestlingovou show v roce 1992. V nejvyšších místech pod střechou museli mít diváci dalekohledy, aby rvačku v ringu zahlédli. V pětaosmdesátém tu vystoupila skupina Queen a na dechberoucí koncert Live Aid se bude vzpomínat snad ještě za sto let.

Tribuny byly nacpané taky při bizarním kaskadérském pokusu jistého Evela Knievela, který se na témže starém Wembley pokusil na motorce přeskočit třináct autobusů a namlátil si u toho. To se psal se rok 1975.

Železnou tradicí bývaly chrtí závody, kvůli kterým se při domácím mistrovství světa v šestašedesátém přesouvalo na jiný londýnský stadion i utkání Francie s Uruguayí.

A mimochodem, fanoušci ve Wembley neobdivovali jen Petra Čecha, ale taky vytrvalce Emila Zátopka, jenž na místní atletické dráze doběhl při londýnských hrách 1948 pro své první olympijské zlato. Dodnes jeho výkon u stadionu připomíná pamětní deska se zkomoleným křestním jménem „Emile“. Zkusíte ji najít?

Prodáme? Neprodáme?

„Dnes je Wembley pro lidi v Británii především místem, kde hraje fotbalový nároďák,“ podotkne Petr Čech, ačkoli přechodný domov tu během stavby nového White Hart Lane našel také londýnský Tottenham.

Wembley je prostě fenomén, který právem patří do fotbalových encyklopedií. A nejen do nich.

Sedm písmenek a téměř staletá historie. Stadion otvíral v dubnu 1923 král Jiří V., první britský panovník z windsorské dynastie. Kdyby žil, dnes by to místo nepoznal. Všude se staví vysokánské kancelářské budovy, od rána jezdí po ulicích bagry, jeřáby posunují patra tak rychle, jak jen to jde.

Je to jiné, ultramoderní. Historicky nejvyšší návštěva 126 tisíc fanoušků přišla v roce 1923, teď je maximální kapacita 82 tisíc míst. „I když ten stadion stojí v nehostinné čtvrti, stejně má úžasné návštěvy,“ poví anglický novinář Charlie Wyett, načež překvapí: „Minulý rok byl blízko jeho prodej.“

Pákistánský boháč Shahid Khan, vlastník londýnského klubu z Fulhamu, nabízel v přepočtu téměř 18 miliard korun. Navzdory tomu, že fanoušci o tom nechtěli ani slyšet, anglická Fotbalová asociace byla připravena kývnout. Peníze hodlala využít na rekonstrukci hřišť a zlepšení infrastruktury po celé zemi. Miliardář Khan nakonec z nákupu vycouval: „Necítil jsem dostatečnou podporu.“

A to je vlastně dobře, protože Wembley si zaslouží, aby zůstalo chloubou fotbalové Anglie.

Let's block ads! (Why?)