Copak jsme takoví blázni? O krutém kvapíku na nenormální Vueltě - iDNES.cz

Bolest za cílem byla enormní, cyklisté padali vyčerpáním na zem, obraceli do sebe lahve s vodou.

Šílený den na Vueltě

Zpravodajství ze 17. etapy

„Bylo to šílené a nemilosrdné,“ říkal Lawson Craddock z týmu Education First, jenž patřil do letky v úniku.

Stáj Deceuninck-Quick-Step si na sociálních sítích vybrala k popisu etapy jiné přívlastky: „Ohromující, nezapomenutelné, skvostné, nadpozemské.“

„A naprosto bláznivé,“ tvrdil Zdeněk Štybar. „Jeli jsme 218 kilometrů průměrnou rychlostí 50,6 km/h.“

„To je snad světový rekord,“ dodával vítěz etapy a jeho týmový kolega Philippe Gilbert. Přesněji: Šlo o nejrychlejší etapu delší než 200 kilometrů v historii a o třetí nejrychlejší na Vueltě všech dob. Byla rychlejší než jakákoliv etapa v dějinách Tour.

„V jednu chvíli jsme na rovině dosahovali dokonce 75 km/h,“ líčil Gilbert. „Za 17 let kariéry jsem nezažil něco takového. To jen dokládá, jak šílené to bylo.“

Tolik věcí se toho dne událo. Movistar stíhal Movistar. Červený trikot se zatřásl. Astana zachraňovala Rogliče a Jumbo. Espectacular! Rapidissima! Tak hovořili o 17. etapě komentátoři.

Vítr, bude vítr. Bude foukat z boku a bude silný, věděli všichni už na startu ve městě Aranda de Duero. Už tam panovalo napětí. Mnozí cyklisté se na trenažerech zahřívali, aby byly jejich svaly připraveny na cokoliv.

Tři kilometry po startu se odpoutala od pelotonu zhruba 50členná skupina. V ní se nacházel skoro celý tým Deceuninck-Quick-Stepu, včetně jedenáctého Jamese Knoxe. Jak poznamenal Philippe Gilbert: „Útoky na bočním větru patří do DNA našeho týmu. Kdykoliv fouká vítr, tlačíme se dopředu.“

V úniku byli i Nairo Quintana z Movistaru či Wilco Kelderman ze Sunwebu, šestý a osmý muž pořadí, oba i s kohortou týmových pomocníků.

Byli zde také někteří jezdci Jumba, ale bez lídra závodu Primože Rogliče, který se pozapomněl vzadu.

„Udělal jsem poziční chybu,“ přiznal Slovinec.

„Okamžitě jsme k Primožovi ostatní stáhli,“ líčil Grisha Niermann, sportovní ředitel Jumba. „Pokusili jsme se zalepit díru, ale nešlo to.“

Nemohlo to jít, protože vepředu jelo 47 mužů v úniku až neskutečně rychle.

„Rozhlédnete se a vidíte kolem sebe v úniku zhruba 40 kluků,“ popisoval Lawson Craddock. „Zjistíte, že červený trikot tu není a že všichni šlapete jak šílení. Na chvíli tomu odmítáte uvěřit a říkáte si: Copak opravdu pojedeme takhle rychle celých 220 kilometrů? Načež rychle zjistíte, že ano, že opravdu jsme takoví blázni.“

Z osmi cyklistů týmu Deceuninck-Quick-Step jich tu šlapalo sedm. „Dodávali jsme si morálku jeden druhému. Naordinovali jsme si 220kilometrovou týmovou časovku,“ říkal Gilbert.

Peloton se probíral z šoku, zatímco foukal vítr až 35 km/h - a před nimi bylo stále 200 kilometrů. Jezdci Jumba obklopili Rogliče a pokusili se přenést odpovědnost ze stíhání úniku na týmy Astana a Emirates.

Jenže uprchlíci měli najednou čtyři, pět, šest minut k dobru.

Grisha Niermann později přiznal: „Dnes jsme měli velké štěstí. Byly chvíle, kdy jsem se obával, že ztratíme červený dres. Vepředu jeli tvrdě celý Quick-Step a spousta lidí z Movistaru i Sunwebu a nám bylo jasné, že to bude drsné.“

Quintana se ve virtuálním pořadí víc a víc přibližoval k vedoucí pozici Rogliče a šéfové Jumba pochopili, že musí při snaze o eliminování náskoku postupně obětovat všechny Rogličovy pomocníky.

„V takových chvílích hlavně nesmíte panikařit,“ říkal Sepp Kuss. „Nemůžete jet 200 kilometrů na plný plyn. Musíte odměřovat své úsilí a doufat, že vám ostatní týmy pomohou. Pro mě jako pro vrchaře nebylo vůbec jednoduché tahat na rovině. Udělal jsem, co jsem mohl, než jsem byl úplně mrtvý.“

Dvojitou hru posléze sehrál na závěrečných 50 kilometrech Movistar. V úniku měl u Quintany tři pomocníky, José Joaquina Rojase, Imanola Ervitiho, Nelsona Oliveiru.

Zároveň v pelotonu Marc Soler 45 kilometrů před cílem akceleroval a poodjel z už tak prořídlého „balíku“, načež jeho parťáci navýšili tempo. čímž peloton trhali na další kousky. Roglič byl izolován, poslední z jeho už tak vyčerpaných pomocníků 40 kilometrů před cílem odpadli.

Pětatřicet kilometrů před cílem vyjížděli na prudké, byť nekategorizované stoupání. „Tam jsme jeli opravdu tvrdě,“ popisoval Alejandro Valverde.

Astana převzala ve jménu Miguela Ángela Lópeze vůdčí roli ve stíhání, ve čtyřech se seřadila na špici. „Spálili jsme tam víc energie, než jsme čekali,“ prohlásil Dario Cataldo.

Ale nadále letěl i únik. Také Quintana se podílel na špici na jeho tempu. „Dal jsem do toho dneska vše,“ říkal Kolumbijec. „Přitom pro mě není jednoduché držet se na rovinách a ve větru s jezdci, kteří váží 70 a 80 kilo. Zítra mnozí dnešní úsilí pocítí.“

Štybar o útoku na etapu: Doufal jsem, že se skupina v protivětru zastaví

Dvacet kilometrů před cílem byla tvrdě pracující Astana v Rogličově skupině stále v pěti, Movistar ve dvou, včetně Valverdeho, Roglič i Pogačar bez pomocníků. Ztráceli pět minut.

V úniku, v němž se stále ještě drželo 19 cyklistů, se zatím v Guadalajaře schylovalo k souboji o etapu.

Zdeněk Štybar se 2 600 metrů před cílem ocitl na první pozici. Ohlédl se a 2 200 metrů před metou zaútočil, vypracoval si malý náskok. Na 1 800 metrech se opět ohlédl. Ano, mohlo by to vyjít. Pak další kontrola situace na 1 200 metrech. Náskok se zkracoval. Zuby měl zaťaté a chrti se blížili. 600 metrů a poslední ohlédnutí. Nevyjde to.

Kolem něj proletěl Sam Bennett z Bory a za ním Philippe Gilbert. Belgický veterán jel pro etapu - a korunovat celodenní dílo Quick-Stepu.

„Bylo to Quick-Step proti mně,“ líčil Bennett. „Musel jsem zaútočit nesmírně tvrdě, aby se mě nikdo nemohl držet. Ale Gilbert je v takovém terénu jedním z nejlepších na světě. Když jsem se otočil a viděl, že jde po mně, pomyslel jsem si: Ach ne, proč právě on!“

Philippe Gilbert slavil v oslavujícím hloučku Quick-Stepu sedmé vítězství kariéry na Vueltě a jedenácté na Grand Tour. Jeho pomocník Tim DeClercq nadšeně vykládal: „To byla učebnicová koncovka. Zdeněk Štybar ji zahájil časným útokem. Chvíli jsem si myslel, že si pro to Štyby jede. Sam Bennett proto musel reagovat příliš brzy a Phil pak měl za ním ideální pozici k útoku.“

Slavili i jezdci, kteří si výrazně polepšili v celkové klasifikaci. Nairo Quintana poskočil ze 6. místa na druhé, 2:24 minuty za Rogliče. Laura Meseguerová z Eurosportu komentovala: „V den, který měl být na větru dnem AntiNairo, se Quintana vyšvihl o čtyři příčky nahoru.“

Keldermann se posunul z osmého místa na šesté, Knox z jedenáctého na osmé.

„Nejsem si jistý, jestli tehdy den někdy překonám,“ tvrdil mladý James Knox. „Jsem hrdý, že jsem byl toho součástí.“

Manažer Quick-Stepu Patrick Lefevere ujišťoval: „I po 40 letech v tomto byznysu mě můj tým dokáže ohromit takovými kousky. I proto vydržím dalších 15 let.“

Ti poražení si naopak lízali rány. George Bennett z Jumba vynaložené úsilí při stíhání úniku zhodnotil na Twitteru slovy: „Královská etapa mé kariéry.“

Sam Bewley z Mitcheltonu mu odepsal: „Raději ať nás vrátí co nejrychleji do hor.“

Primož Roglič přišel na tiskovou konferenci a bilancoval: „Byl to tvrdý den. Měl jsem se hned po startu etapy držet vepředu, což jsem neudělal. Tým mě zachránil jen za cenu velkého úsilí. Já se pak snažil zůstat klidný a jet naplno až do cíle. Uvidíme v Madridu, jestli jsem dnes zachránil Vueltu.“

V Movistaru si naopak libovali, jak vylepšili vlastní pozice. „Získali jsme výhodu v den, kdy to naši soupeři nejmíň očekávali,“ říkal Quintana. „Oslabili jsme lídra závodu a jsme zpět v bitvě o červený dres. Moc jsem trpěl. Ale když jsou vaše nohy unavené, musíte šlapat srdcem.“

Průběžně třetí Valverde vyzdvihl, že takticky jsou před dalšími horskými etapami v perfektní pozici. „Máme dva lidi mezi prvními třemi. Mnozí ze soupeřů za dnešek zaplatí. My budeme hrát všechno nebo nic. Tahle Vuelta ještě rozhodně neskončila.“

Což je naprosto jasné i Rogličovi.

„Prohráli jsme dnes bitvu, ale ne válku,“ prohlásil Slovinec.

Let's block ads! (Why?)