Výškařka Marija Lasickeneová vyhrála v Dauhá potřetí MS - iDNES.cz

Čtyři výškařky překonaly 200 centimetrů, to se na světovém šampionátu přihodilo naposledy v Ósace 2007.

4. DEN MS

Zpravodajství z Dauhá

Pohled na tribuny během čtvrtého dne MS v atletice v Dauhá.

A aby se dvě dostaly přes 204 centimetrů? Takový souboj vidělo mistrovství světa dosud pouze jednou, 30. srpna 1987 v Římě, kdy při památném duelu Stefky Kostadinovové a Tamary Bykovové překonala Bulharka Kostadinovová skokem přes 209 cm světový rekord.

Platí dodnes. Už 32 let.

Pokud ho má někdo v dohledné době vymazat, tak právě ona: šestadvacetiletá Marija Lasickeneová.

„Marija je Boltem výšky,“ ocenila ji Belgičanka Claire Orcelová, jedna z finalistek. „Je tak talentovaná! Dva metry skáče s takovou lehkostí. Její devizou je, jak se z absolutního klidu dostane osmi kroky nesmírně rychle před laťku a potom dosáhne i úžasné vertikální rychlosti. Nikdo jiný není v náběhu tak rychlý jako ona.“

Ze 78 závodů od roku 2016 jich Lasickeneová vyhrála 75. Letos prohrála poprvé až po sérii osmnácti vítězství, když ji v Minsku při utkání Evropa - Amerika porazila Ukrajinka Julija Levčenková.

„Na to už jsem skoro zapomněla,“ tvrdila Lasickeneová v Dauhá. „Zapomínám na výsledky, ze kterých jsem byla chvíli nešťastná. Trenér Gabriljan mi řekl: Poslouchej mé instrukce a všechno bude OK. Přesně to jsem dělala.“

Marija Lasickeneová na mistrovství světa v Dauhá.

Famózně procházela soutěží. Osm postupných výšek zvládla napoprvé.

Jiná Ukrajinka ji tentokrát vyzývala. Mládě, teenagerka, teprve čerstvě osmnáctiletá Jaroslava Mahučichová. Loni zakončila sezonu s osobním rekordem 195 centimetrů. Letos už se dostala na rovné dva metry. A teď? 202 napoprvé. A 204, světový juniorský rekord, třetím pokusem! Překonala 33 let staré maximum Olgy Turčakovové, která tehdy ještě reprezentovala SSSR.

Jenže souboj o zlato na další postupné výšce 206 se už nekonal.

Po zdařilém pokusu na 204 si vzala Mahučichová ukrajinskou vlajku a začala s ní oslavovat a pózovat fotografům. Lasickeneová, jako vždy extrémně soustředěná, na ni nejprve poněkud vyjeveně hleděla.

„Dnes to byl neskutečný závod,“ líčila později Lasickeneová. „Neměla jsem jinou šanci než skákat pořád výš, výš, výš. Nechala jsem v sektoru veškerou svoji sílu a energii. Ale kdyby Jaroslava skákala 206, byla jsem připravena pokračovat v boji. Uvědomovala jsem si, že stále není konec.“

Omyl, byl konec. Z tribuny na ni členové ruské výpravy křičeli: „A je to, vyhrála jsi.“

Skutečně, Mahučichová oznámila rozhodčím, že v závodu už nebude pokračovat. Až s odstupem času Ukrajinka vysvětlovala, že se svým koučem byla v minulosti dohodnutá, že vždy, když překoná osobní rekord, své působení v závodu ukončí.

„Ale tentokrát, když jsem překonala 202, jsem trenéra požádala, jestli bych ještě mohla skákat dál. Souhlasil. Na 204 jsem potom překonala sebe samu. Ale pak už byl opravdu čas skončit. Řekla jsem si, že jsem ještě příliš mladá, abych skákala 206. I tak jsem obrovsky šťastná a zároveň neskutečně unavená.“

Byla to kuriózní scéna, kterou příliš nechápala ani Lasickeneová.

„Já mám odlišnou přípravu a myšlení, vždy jsem připravená skákat a sotva bych odstoupila z boje o zlato,“ tvrdila Ruska. „Ale pro co se rozhodla ona, není má záležitost. Každopádně je velikým talentem.“

Ani poté se Lasickeneová nemínila vymanit ze své bubliny absolutní koncentrace, odkud nepronikne během závodu na povrch žádný úsměv. Dobře, tak jsem tedy zůstala sama, jako už mnohokrát.

Kolik si nastaví?

210, pokusy o nový světový rekord jako letos v Ostravě? Ne, o 208 požádala.

Proč? „Chtěla jsem vylepšit ruský rekord.“

Zabalila se do modrého ručníku, vleže se koncentrovala, zakláněla hlavu k nebi. Roztleskala si publikum, ale laťka spadla napoprvé i podruhé. Po druhém pokusu chvíli seděla na kraji doskočiště, se zavřenýma očima.

Ještě jedno to zkusila, i soupeřky jí roztleskávaly rozběh. Jenže nohy laťku shodily. Až v tu chvíli se uvolnila a nechala k sobě proudit zlaté emoce. Mávala, tleskala. Obhájila červené číslo, určené pro poslední mistryni světa. Ba co víc, stala se první výškařkou historie se třemi světovými tituly. „To je jako pohádka,“ řekla.

Ještě pod příjmením Kučinová triumfovala v Pekingu 2015 výkonem 201 centimetrů. Potom v Londýně 2017 za 203. Teď se dostala ještě výš.

„Pořád mi nedochází, že takhle píše historii,“ říkal kouč Gennadij Gabrijan. „Nikdy mě nenapadlo, že vychovám trojnásobnou mistryni světa. Ale tušil jsem, že to dnes bude tuhý boj až třeba do 202 centimetrů, protože soupeřky byly připraveny skvěle. A Marija to opět zvládla.“

Rusko v klatbě. A Lasickeneová zuří: Ukliďme si před vlastním prahem

Lasickeneová si nemohla vzít vlajku a slavit s ní, její federace je od roku 2015 kvůli dopingu suspendována, smí závodit pouze jen pod zkratkou ANA coby členka týmu neutrálních atletů, bez státních symbolů a národních barev, jen v šedočerném dresu.

A tak kráčela k fotografům bez vlajky, ukazovala jim vztyčené prsty i úsměv. Pak se vydala na čestné kolo, před ní utíkaly Mahučichová s ukrajinskou a bronzová Vashti Cunninghamová s americkou vlajkou, ale ona 20 metrů za nimi jen běžela a mávala.

„Je to smutné a nepříjemné. Nikdy si na to nezvyknete. Chcete běžet se svojí vlajkou, chcete mít svůj národní dres,“ pronesla později žena, která letos opakovaně kritizovala ruskou federaci za liknavý přístup k problému dopingu.

Po čestném kole se dlouze zpovídala reportérům, čtvrt hodiny postála u stanoviště ruské televize. Vzápětí protančila (doslova) mixzónou a objala zde dlouhý zástup lidí, najednou už opět tak uvolněná, jak ji známe jen mimo závody.

„Ne, ještě nekončím sezonu,“ povídala. „Ještě mě čekají Armádní hry. Po nich si odpočinu a začnu myslet na olympijské Tokio.“

V úterý jí při slavnostním ceremoniálu Sergej Bubka, ukrajinská legenda atletiky, předá zlatou medaili. Jenže Mariji Lasickeneové k tomu zahrají jen hymnu IAAF.

Let's block ads! (Why?)